Ráno otevřu oči okolo 6.hod., někdy i dřív a hned vstávám.
No, jak se to vezme, napřed dlouho sedím a koukám do blba, aby se mi nezatočilo to, co nosím na krku. Pak se rozhoupu, abych se vůbec postavila. Teprve potom sun krok sun se rozejdu, pochopitelně nejdřív na WC, mám co dělat, abych to vůbec stihla s tím svým tempem.

Nejsem zvyklá dlouho ležet, jako děda.
Udělám si čaj a kafe zároveň a nejdřív v 9.hod. koukám, do čeho bych tak mohla vrazit zuby. Koukám do lednice, chtělo by to něco zdravého. Ale nemám vlastně ani chuť. Hlavně, že dojdu z pokoje do kuchyně. Potom jdu něco klohnit k obědu a motám se v kuchyni s různým poklízením tak do 13.hod. Udělám si další kafe a sednu k počítači. Artróza je v klidu. To vše, pokud jsme doma sami.

Pokud se jede nakoupit, jsem ráda, že mohu při nákupu v obchodě objímat nákupní vozík.
Vidím, že nejsem sama, kdo takto vozík řídí. Je nás takových víc, tak se nemusím cítit trapně. Doma uklízením plných tří tašek „zabiji“ hodinu svého času. Není divu, lednice praská ve švech a špajz křičí „už dost“. Moje artróza je ráda, když dosednu. Podle mého doktora, který mi nařídil klidový režim, se jí ani nedivím. Dřepím i u žehlení a loupání brambor. Proč ne, židli máme.

Když hlídáme, zapomínám na svoje strasti i na to, vzít si svoje prášky, neboť máme o zábavu postaráno.
To navíc vařím ještě polévky, protože my na polévky moc nejsme a nemusíme je mít. Dnes opět hlídáme mladší vnučku. Opět nastydlou, s teplotou, s rýmou, kašlem a kýcháním. Dělám různé čajíky s medem, citronem a jsem ráda, že to pije teplé, má to ráda. Dáváme kapky do nosu i do pusy. Terezka se nebrání a užívá tak, jak se má. Ví, že je ve školce omluvená a pokud chce jet brzy na výlet, musí být zdravá. Po obědě se ptám, jestli si nechce odpočinout a lehnout si. Ba ne, ta má výdrž…, děda by si klidně lehl s ní, vždyť nás vzbudila ráno po šesté hodině. Rodiče museli do práce, tak ji k nám přivezli na hlídání.

Když je u nás, jsme pochopitelně rádi a věnujeme se jí, jak se dá. Pokud zrovna nehraje hry na tabletu, vyžaduje pozornost. Na všechno se pětkrát ptá „a proč?“ a my trpělivě odpovídáme. Zná už číslice, ví, kolik je hodin, taky všechny dopravní značky, neboť je máme v krabici a tak všechny si postaví do „své“ silnice, namalované na konferenčním stolku. Ví, co je kruhový oblouk a kdo má přednost.

Právě teď má artróza chvíli klid, neboť vnučka s dědou hraje „slepice“ na počítači, kde už má svůj rekord ve střílení přes 500 bodů. Svůj klid využiji tím, že vlezu tak na čtvrt hodiny na počítač, abych se dověděla, kdo zas koho zamordoval, nebo že Plzeň vyhrála, opravdu důležité zprávy. Pak už zas nebude na nic takového čas.

Jdu udělat svačinu a tím si i rozhýbat svoji artrózu. Do špajzu pro pečivo, do lednice pro máslo a šunku, vše připravit a donést až pod nos, nejen vnučce. Vše trvá jednou tak dlouho, neboť nosím vše jen v jedné ruce. Pak si už artróza zase odpočine, následuje totiž čtení pohádek, hraní pexesa, Člověče-nezlob se, vymalování omalovánek, pískování, kreslení, hraní karet.

Takto bych mohla pokračovat ještě dlouho, ale myslím, že s artrózou nemám jen já takové zkušenosti. Pokud chci ale žít a ne přežívat, nesmím si to moc připouštět, být ve stresu a zamáčknout slzu zpět. Jinak bych už musela brát něco na depresi, a pokud se blíží nějaký splín, ihned zaháním špatné myšlenky.

Když Terezka odjede, je tu sice klid a artróza „v pohodě“, ale také smutno a zároveň těšení na tu druhou. Ta přijede zítra a kolotoč se bude opakovat. I když je Nikolka starší, také vyžaduje pozornost a my ze sebe vyždímáme všechny schopnosti se jí také věnovat. Jsou to naše zlatíčka a my jsme rádi, že můžeme být s nimi při jejich růstu. Ještě, že nebydlí moc daleko, zapomínáme tím na svoje bolístky.

Brzy nás čeká velká oslava, bude v hospodě, kam vede dvacet schodů. Jestli to zvládnu, popravdě nevím, pokud tam nebude přistaven jeřáb, nebo že by mě tam čtyři statní muži vynesli? To asi těžko. Doma sice zvládnu tři schody, ale dvacet? A cesta dolů? Moje artróza si to neumí vůbec představit.

Když jsme tu sami, artróza je v klidu, nenadává a čeká na další zkoušku, co ještě vydržím. babička11